23.11.2017

Kolik dlužíme

Český statistický úřad (ČSÚ) dnes zveřejnil notifikaci vládního deficitu a dluhu. Notifikaci vládního deficitu a dluhu provádí a předkládá Evropské komisi každá členská země Evropské unie vždy za čtyři uplynulé roky a formou projekce i pro běžný rok, a to vždy ke konci března a září. Podle maastrichtských kriterií by výše deficitu neměla překročit 3 % a kumulovaného dluhu 60 % hrubého domácího produktu.

Vládní dluh zahrnuje dluh vládních institucí včetně těch místních (krajské a obecní úřady atp.) a fondy sociálního zabezpečení (povinné zdravotní pojištění). Souhrn vypadá následovně.

Náš vládní dluh byl tedy na konci loňského roku více než 1,4 bilionu korun. Ke konci tohoto roku to bude asi Bilion a půl, ne-li více. Této částce se také říká astronomická, jelikož si málokdo dokáže její podobu představit stejně tak, jako je obtížné si představit nekonečnost vesmíru. Jen pro srovnání, plánované (tedy nikoli skutečné) příjmy státního rozpočtu na rok jsou něco kolem 1 bilionu korun.

Podívejme se však nyní na velikost vládního dluhu poněkud podrobněji. Laskavý čtenář nám snad promine jisté nepřesnosti, jichž se v zájmu větší jednoduchosti a srozumitelnosti v textu dopustíme.

Prvním zjednodušením bude to, že se nebudeme blíže zabývat takovou „banalitou“ jakou jsou úroky z vládního dluhu. Vládní dluh se financuje různými instrumenty, které podléhají různým úrokovým sazbám. Pouze pro ilustraci si tedy vezměme desetiletý dluhopis ČR – ten má úrok 3,85% ročně, přičemž tento úrok je velmi nízký. Při aplikaci tohoto úroku na 1,4 bilionu to tedy máme bezmála 54 miliardy korun ročně jen za to, že máme takový dluh.

Nyní se blíže podívejme na to, kolik nám dělá vládní dluh na obyvatele.  Česko má momentálně necelých 10,5 milionu obyvatel. Je však třeba zohlednit také kritérium, kdo by mohl takový dluh splácet. Děti navštěvující mateřskou školku asi těžko, stejně tak jako například důchodci, kteří pobírají pouze důchod. Ze statistik si tedy vezmeme údaj o tzv. ekonomicky aktivním obyvatelstvu a dostáváme číslo kolem 5,3 milionu lidí. Do toho ale spadá asi půl milionu zaměstnanců tak či onak placených státem, protože stát až na výjimky zisk negeneruje, ale jen přerozděluje podíl na zisku zvaný daně. Řekněme, že tedy máme nějakých 4,8 milionu lidí s větším či menším příjmem, kteří by mohli zcela reálně splácet náš vládní dluh.

To nám tedy dělá dluh necelých 292 tisíc korun na skutečně ekonomicky produktivního člověka. Z tohoto pohledu je pikantní, že volebním výsledkem dokáže zahýbat regulační poplatek u lékaře ve výši 30 korun, ale nikoli bezmála třistatisícový dluh. Vezmeme-li si průměrnou hrubou mzdu 24 tisíce korun, je to pro každého ekonomicky aktivního občana po zaplacení daní a dalších odvodů práce téměř na rok a půl – a to nesmí utratit ani korunu pro sebe. Ano, můžete namítnout, že daně platí také podniky, ale jde nám v tomto případě o srovnání, abychom si dokázali velikost našeho vládního dluhu přiblížit.

Proč vlastně k nárůstu státního dluhu dochází. Kořeny tohoto „fenoménu“ sahají někam do poloviny 90. let, kdy naše zákony začaly klást na státní rozpočet enormní požadavky. Dá se říci, že povinné (mandatorní) platby státu, jež vyplývají z konkrétních zákonů naší země, postupně rostly, až přesáhly možnosti státního rozpočtu a vláda si musela začít půjčovat. Žili a žijeme si nad poměry. Můžete namítnout, že na vině je také například rostoucí počet státních zaměstnanců. S tím bychom souhlasili, ale tyto náklady jsou vůči dalším závazkům státu relativně malé a trn z paty nám nevytrhnou.

Jak jsme naznačili v úvodu článku, roční příjem našeho státního rozpočtu na splacení vládního dluhu nestačí. Je tedy nasnadě, že bude nutné začít šetřit, nejenom o tom mluvit.

šetření státních prostředků existují různé přístupy a je jen otázkou dohody, jaké z nich se použijí. Faktem je, že se šetření zcela zákonitě musí dotknout i dvou největších výdajů státu a těmi jsou sociální dávky (včetně důchodů) a zdravotnictví. Zde vstupuje do hry ještě další okolnost a tou je klesající počet obyvatelstva a celkové stárnutí populace, což nároky na důchody zvýší velmi pravděpodobně (může se zároveň posouvat hranice odchodu do důchodu) a nároky na zdravotnictví zvýší zcela jistě. Naše starší spoluobčany a skutečně nemocné lidi není možné nechat na holičkách – to znamená, že poměrně významná výše výdajů v těchto oblastech bude nutností i do budoucna.

 

Vložte svůj komentář