Případ – inflace: kam mizí peníze | Malé PENÍZE Případ – inflace: kam mizí peníze | Malé PENÍZE

28.03.2024

Případ – inflace: kam mizí peníze

DOTAZ: V médiích se stále častěji objevují zmínky o tom, že míra inflace neodráží reálný růst cen kolem nás. Co si o tom myslíte? Je to pravda? A jak se vlastně inflace počítá? Nebylo by lepší, kdyby bylo inflačních ukazatelů více a byly individualizované (například pro různé věkové a příjmové skupiny – důchodci, bohatí lidé, matky, svobodní pánové). Každý přece „konzumuje“ úplně něco jiného… A proč je vlastně inflace dobrá?! Nebylo by lepší, kdyby ceny všeho kolem klesaly, místo toho, že pořád rostou?

MALÉ PENÍZE: V době, kdy již byly peníze běžně užívaným platidlem, bylo jejich vydáváno omezeno pouze na panovníky, případně na některé vyvolené šlechtické rodiny. Ražené mince obsahovaly nějaký drahý kov, typicky zlato nebo stříbro. Tím byla dána i jejich hodnota. Mincí bylo možné vyrazit jen tolik, kolik bylo k dispozici této podkladové hodnoty, tedy drahého kovu. Ovšem pokud panovník z nějakého důvodu potřeboval více peněz a nechtělo se mu lépe hospodařit, vybírat vyšší daně či jinak šlechetně přijít k vyššímu výdělku, začal do drahého kovu přidávat levné příměsi tak, aby to nebylo poznat. Tím bylo možné razit více mincí, než bylo k dispozici podkladového drahého kovu. Tak vzniká inflace.

Na tomto krátkém případu si můžeme ukázat některé základní vlastnosti peněz z pohledu inflace:

  • peníze musejí být podloženy určitou hodnotou, byť by takovou hodnotou byla jen důvěra;
  • z většího počtu peněz v ekonomice nejdříve profituje ten, kdo je zdroji takových „nových“ peněz nejblíže.

Když se ve 14. století král Karel IV. dozvěděl o novém nalezišti stříbra v Kutné Hoře, byla to pro něj výborná zpráva. Byl to zdroj nových peněz, jelikož ty se v hojné míře razily právě ze stříbra.

My se ale vrátíme k našemu smyšlenému panovníkovi, který si poněkud nečestně razil více peněz, než měl. Tento panovník měl z nadměrné ražby mincí největší prospěch, jelikož o této nadměrné ražbě nikdo nevěděl. Panovník si tedy mohl dovolit po jistý čas více utrácet. Další mi v pořadí, kdo z nadměrné ražby profitovali, byli ti, komu panovník bezprostředně platil, tedy typicky šlechta. A tak dále. Jenže časem bylo oběživa v ekonomice zkrátka více a lidé tím pádem také více utráceli. To vedlo následně k nárůstu cen.

Postupem času se praktika kovových příměsí do mincí z drahého kovu rozšířila a peníze měly tu hodnotu, která odpovídala důvěře v tu kterou ekonomiku. Dá se říci, že hodnota peněz se řídila tím, jak kdo důvěřoval tomu, jak jsou peníze podloženy výkonností ekonomiky.

S nástupem papírových peněz došlo také ke snížení nákladů na jejich výrobu. Již nebylo nutné používat nějakého drahého kovu, ale stačilo peníze tisknout. Papírové peníze mnohde sloužily zpočátku jako poukázka na zlato, resp. jako ekvivalent určitého objemu zlata. Tedy občané si mohli papírové peníze vyměnit v centrální bace za předem stanovený objem zlata. Tato teorie fungovala až do doby, kdy narazila na praxi, kdy velký počet lidí si chtěl v nejistých dobách vyměnit papírové peníze za  zlato. I poté, co se možnost výměny peněz zrušila, platil jistou dobu tzv. zlatý standard – tedy hodnota peněz byla vázána na cenu konkrétního obejmu zlata. Objem zlata v ekonomice mohl růst jen další těžbou tohoto cenného kovu.

Ne všechny země se však vždy řídily vazbou peněz na podkladovou hodnotu. E.M.Remarque popisuje ve svém románu Černý obelisk raketovou inflaci (hyperinflaci) v Německu po 1.světové válce. Historici se liší v tom, proč Německo přistoupilo k tisku nových peněz – pravděpodobně šlo o plnění válečných reparací. Německo zkrátka začalo tisknout  více a více peněz, aby reparace splatilo, ale tím pádem se v ekonomice ocitl velký objem oběživa a peníze začaly ztrácet svoji hodnotu. Ztráta hodnoty (inflace) byla postupem času tak vysoká, že se ceny měnily v průběhu dne a peníze jako takové neměly téměř žádnou hodnotu, jelikož se jejich hodnota měnila  obrovským tempem. Nemělo dokonce ani smysl tisknout peníze s vyšší nominální hodnotou, zkrátka se už jen přetiskovaly razítkem. Inflace zde přesahovala 30 tisíc %. Proto lidé za utržené peníze ihned nakupovali jakýkoli majetek, jehož hodnota se v čase tolik neměnila. Třeba i náhrobní kámen.

Rekordmanem v inflaci je asi Maďarsko, které mělo po 2.světové válce hyperinflaci kolem 40 biliard %.

Jak je to ale dnes, když zlatý standard již neplatí? Množství peněz v ekonomice reguluje centrální banka, která je (nebo by měla být) na státu nezávislá. Pro stát tedy není už tak jednoduché si nějaké ty peníze dotisknout. A jak to vlastně funguje, když je dnes významná část peněz v podobě elektronických záznamů?

Na objem peněz v ekonomice má také vliv jejich likvidita a rychlost oběhu této likvidity v ekonomickém systému. Pokud dojde v ke snížení úroků za úvěry, lidé i firmy si snáze půjčují a zvedne se objem peněz, jež jsou v ekonomice k dispozici. Proto mají centrální banky inflaci jako jedno z kriterií, jimiž se při stanovení úrokových sazeb řídí.

K řízení objemu peněz v ekonomice však existují i další nástroje. Jedním z nich je například zvýšení povinných minimálních rezerv bank, čímž dojde k vázání další likvidity z ekonomiky.

Naopak na inflaci má vliv i dění v ekonomice, zejména pak produktivita práce – s jejím růstem dochází k růstu „hodnoty“ peněz a tedy dochází k potlačování inflace.

Tedy nárůst cen sám o sobě není inflací, je spíše jejím důsledkem, nicméně růst cen je jeden ze způsobů, jak inflaci měřit. Index spotřebitelských cen je jednou z metod, jak inflaci měřit. Tím je také dán rozdíl mezi inflací a skutečnou cenovou hladinou. Pro měření indexu spotřebitelských cen a dalších hodnot používaných pro měření inflace se používá statistická metodika, jež je založená na modelování spotřeby obyvatelstva pomocí tzv. spotřebního koše. Ten obsahuje podle metodiky Českého statistického úřadu kolem 700 položek, u nichž se sledují ceny na vzorku dodavatelů. Celkové ceny ve spotřebním koši se pak přepočítávají podle váhy, s jakou u modelového spotřebitele dochází k jejich konzumaci.

Pokud se podíváte na složení spotřebního koše, nejdete tam hodně položek, které se vás netýkají, a naopak. Tak třeba poplatek za psa neplatí zdaleka každý. Z toho nám vypadává, že index spotřebitelských cen a měření inflace vůbec nemůže nikdy přesně odrážet reálný život. Tím pádem se může stát, že v některé oblasti se zkrátka ceny vyvíjejí jinak, než by odpovídalo naměřené inflaci.

Komentáře

  1. Martin :

    Zapomněli jste na korekce napřiklad s užitnou vlastnosti zboží.

    například dneska si koupite auto s ABS Airbagu a katalizatorem a posilovacem rizeni za 300 000Kc před 30 lety stejné auto stalo 1200 000Kc takže došlo ke snížení ceny o 66% a hned máme o 2% ročné nižsí inflaci.

  2. David :

    Muzete mi vysvetlit jednu vec? Jak jste mluvil o tom smyslenem panovnikovi, ktery si razil mince…
    Razil si jich tolik, ze mohl kupovat vice a vice veci. Tim padem obchodnici bohatli a vice vydelavali a byli spokojeni… Proc tedy pak zvedli ceny? Proc ceny nezustanou na stejne hodnote? Vzdyt obchodnici jsou radi, ze uspesne prodavaj a kdyz zvednou ceny tak budou prodavat mene ne?
    Mozna hloupa otazka pro Vas, ale me to porad vrta v hlave 🙂

    Dekuji

    • Malé peníze :

      V ekonomice narůstá objem disponibilních peněz, tedy i nakupující jich mají nakonec více a tím pádem nabídka (obchodníci) nenaráží na omezenou hranici peněžních prostředků u kupujících. Vezmeme-li to takto jednoduše, lidé požadují také vyšší mzdy od zaměstnavatelů atd. – tím se i točí inflační spirála.

      • Tomas :

        Mam pocit, ze to neni odpoved na tuto otazku a nebo jsem to nepochopil. Muzete prosim odpovedet jeste jednou a jednoduseji pro nas pomalejsi?

  3. Petr :

    Proč se cena investičního zlata zvedla za dva-tři roky o 100 %, když máme inflaci pouze 2 až 3 % ročně?? Dofám, že to neznamená, že si něco nalháváme?? Pro mne ekonomického primitiva to znamená jediné – hodnota peněz (české koruny) klesla za dva roky o 50%. Vycházím také z tvrzení, že od dob Ježíše Krista lze údajně za stejné množství zlata nakoupit v každé době to samé. Myslím, že inflace je u nás nehorázná a že se to brzy složí jako domeček z karet. Svědčí o tom např. také inzerát soukromého zlatnictví v Metru, které nakupuje zlato od „českých blbečků“ za více než 31.000,- Kč za trojskou unci.

    • Malé peníze :

      O zlatu jsme psali v samostatném článku, který si snadno najdete na našem webu. Obecně u komodit lze orientačně stanovit, jaké jsou na jedné straně jejich světové zásoby (a kolik je reálná světová dodávka) a na druhé straně lze odhadnout, kolik té které suroviny bude průmysl potřebovat (kolik asi je objem poptávky). Za tohoto ideálního stavu by bylo možné také očekávat stabilní vývoj ceny podle toho, jak se jednotlivé váhy nabídky a poptávky vychylují. Potíž je v tom, že do komodit se také investuje, tj. nakupují je i investoři pouze s cílem investici zhodnotit a nikoli tedy z toho důvodu, že by danou komoditu potřebovali pro svoji výrobní činnost – jde o spekulativní investice sázející na růst nebo pokles ceny komodity. U zlata je navíc další háček – na rozdíl od tradičních komodit je zlato typickým příkladem komodity, jejíž transakce jsou z velké míry ovlivněny emocemi, tedy zcela iracionální a nevyzpytatelnou veličinou. Současná exponovaná diskuse o zlatu je právě projevem jakési pozitivní emoční vlny, která však vznikla zřejmě díky tomu, že lidé momentálně méně věří klasickým finančním investicím jako jsou třeba dluhopisy nebo podílové fondy. Pokud tedy nejste odborník na komodity nebo rovnou na zlato a nesledujete tuto komoditu podrobně a soustavně po dlouhou dobu, asi se raději o zlato zajímejte jen v případě nákupu snubního prstenu pro přítelkyni, případně šperku pro manželku.

      • Petr :

        Proč si myslíte, že lidé momentálně méně věří klasickým finančním investicím jako jsou třeba dluhopisy nebo podílové fondy, ačkoliv „poradci“ z finančního sektoru moc stojí o to, aby tak činili? Ten, kdo před lety do zlata neinvestoval, neudělal dobře. Děkuji za radu, ač neodborník, nebudu se vaší radou týkající se této komodity řídit. Upřednostňuji zdravý selský rozum.

        • Malé peníze :

          V době ekonomických krizí, kdy je zpochybněna efektivnost finančních investic a jejich stabilní hodnota, lidé klasicky utíkají k alternativním investicím do movitého či nemovitého majetku. To je historická zkušenost. V článku o inflaci to demonstrujeme na období hyperinflace, kde to je vidět zcela názorně. Podobný trend panuje ale i v jiných oblastech – tak například v době krize lidé znatelně omezují koupi časopisů a kloní se více k televizi (dnes také k internetu).
          Výnosnost investice nelze hodnotit na základě údajů z minulosti , jelikož jedna ze základních pouček (a jde dokonce o i povinné upozornění při prodeji některých finančních produktů) je, že minulé výnosy nejsou zárukou výnosů příštích. Ano, pokud někdo např před 3 lety investoval do zlata, tak by na tom býval k dnešnímu dni vydělal. My ale posuzujeme investici z dnešního pohledu a z pohledu její rizikovosti v porovnání s dalšími investičními alternativami. Nezapomínejme, že pády na trzích přicházejí náhle, někdy po varovných signálech, kterým mnohdy ani odborníci nevěnují dostatečnou pozornost, přičemž pro běžného člověka je nesmírně obtížné až zhola nemožné na takové změny na trhu rychle reagovat.

          • Petr :

            Víte, já nezkoumal ve svých příspěvcích investice ale INFLACI. Chtěl jsem jen v dostatečném předstihu varovat tj. vyslat varovný signál před obecně hlásanou lží, která je běžnými lidmi vnímána jako pravda … totiž, že současná inflace v ČR dosahuje max 3% za rok. To prostě není pravda. Pokud se za jednu trojskou unci investičního zlata před třemi lety platilo něco přes 17.000,- Kč a dnes ho od vás koupí za 31.000,- Kč, pokud před dvěma roky bylo možné prodat 1 ha průměrně výnosné zemědělské půdy za 50.000,- Kč a dnes vám nabízejí 90.000,- Kč, tak se prostě něco děje… asi to bude nějaká skrytá inflace, že? Asi se někdo zbavuje „netrvalých“ papírových peněz, kterých se bude tisknout čím dál tím více a více a více ….. bohatí už vědí a konají … asi mají jiné poradce, asi ještě mají na časopisy a vnímají varovné signály o něco dříve než mi chudí, co jsme odkázáni jen na internet … Nebuďme tedy již blbí a neprodávejme své rodinné šperky a půdu bohatým, pokusme se inflaci čelit o něco dříve než nastane.

  4. František Sousedík :

    Mne by tedy zajímalo to členění „příjmové skupiny – důchodci, bohatí lidé, matky, svobodní pánové“. Jak je na tomto webu definován „bohatý člověk“?
    Jedná se o osobu, která má příjem 20000 Kč a zbudou jí z toho 2000 Kč?
    Nebo se jedná o osobu, která má příjem 40000 Kč a zbude jí z toho 1000 Kč?
    Nebo se jedná o osobu, která si za úvěr, který ještě stíhá splácet, nakoupila nesmysly, aby sousedi záviděli a mysleli si jak nejsou bohatí?
    Nebo se jedná o osobu, které se za uplynulý rok snížil majetek o 10 mld. Kč?
    Nebo, nebo, nebo,…?
    Myslím, že někteří by potřebovali, abychom v Čechách zavedli definici.

  5. Tom :

    Inflace je novodobý fenomén, který tvrdě dopadá na každého z nás. Všem je nám asi jasné, že skutečná inflace je úplně ale úplně jiná, než jaká je oficiálně prezentována. Vždyť stačí pozorovat ceny zboží tzv. každodenní spotřeby. Problémem je, že většina lidí si inflaci vůbec neuvědomuje, respektive s ní vůbec nepočítá. Na webu [část smazána pro porušení pravidel používání webu] si můžete přečíst zamyšlení nad inflací jakožto skrytým zabijákem našich úspor. viz. [část smazána pro porušení pravidel používání webu]

  6. Dave :

    Nemyslím si, že inflace je fenomén, tím méně pak novodobý.. Z logiky věci mi jako lajkovi vychází jediné: podle teorie o tisku „virtuálních peněz“ , které se vkládají do oběhu, se tyto musí dříve nebo později někde objevit.. Jako adekvátní příměr se mi vybavuje Cimrmanův vynález o kladce s horniky, kdy vždy nová směna s navýšeným počtem fárajících horníků vytáhla jako protizávaží horníky ze staré směny.. 🙂 Trhlina tohoto systému spočívala v tom, že se mu v dole začali kupit horníci.. :))) Čili: Čím víc peněz vytisknem a půjčíme je někomu, tak ten někdo je utratí u někoho.. Prostě za vytištěné peníze si někdo něco koupí a ty zůstanou tak u prodávajícího.. Pokud je chceme od vrátit do systému, musíme toho, kdo peníze inkasoval k tomu nějak „donutit“ protože dobrovolně to neudělá.. Jak? V podobě daní, nebo v podobě mezd ne? Takže největší problém vidím ve správném nastavení celého systému má dáti – dal. ( nastavení definice, jak tady psal někdo o pár komentářů výše.. ) Vím, že skutečnost je daleko složitější, ale v principu mám pravdu, nebo ne? 🙂

Napsat komentář: Tomas Zrušit odpověď na komentář